Den trhu

Je pondělí ráno a my jsme už zase brzo na snídani. Je to tím, že mamka roztáhla v pokoji závěsy chvíli po sedmé ráno, abychom se stihli přichystat a být zavčasu na snídani. Hlavně pobrat všechny důležité věci jako je voda, peníze a voda. Snídaně je dneska zase dobrá a my se můžeme pořádně nacpat, protože cesta do Blanes není samá serpentina nebo šílená zatáčka. Dneska už nedělám tu chybu, že bych šla zkoušet džus z automatu a jdu rovnou pro hezky vychlazené freshe.

Už máme snídani v sobě a jdeme podél hlavní lloretské tepny k terminálu, odkud nám jede autobus do Blanes. Už jsme se naučili jezdit místní dopravou, je to totiž celkem výhodné. Autobusy jezdí co půl hodiny možná i častěji a na terminálu jsou na turisty zvyklí. I tarify jsou tady celkem jednoduché a srozumitelné, mají jednotnou cenu za cestu do vedlejšího města ať už tam budete vystupovat kdekoliv. S lístkama v kapse se jdeme kouknout, kdy nám pojede autobus a ejhle zrovna má jeden odjíždět. Autobus tu stojí, lidi čekají venku a tak jdeme do fronty. Řidič po chvilce pomalu přichází k autobusu, byl si ještě pro studenou vodu. Jakmile ho lidi zahlídli, už se začali cpát do fronty a samozřejmě nejlíp co nejvíc dopředu, i když celou dobu seděli opodál na lavičce. Mamka s lístkama se prodírá dopředu a my s taťkou se jí snažíme držet v patách.

Už jsme vevnitř, máme místa na sezení v zadní části autobusu a autobus už pomalu začíná vyjíždět z terminálu. Ještě není tak moc plný, ale on se zaplní. Cestou mnohokrát zastavujeme, jedna ze zastávek je i u místní nemocnice. Ta se nachází na svahu jednoho z kopců mezi městy a má tak krásné parkoviště, že bych na něm spíš postavila černou sjezdovku jaký má sklon. No parkovat bych tady nechtěla, navíc autobus tady má točnu přímo uprostřed parkoviště. V autobuse krom místních sedí i turisté, ti před náma jedou na trhy poprvé, protože se nás ptají, kde mají vystoupit, tak jim říkám, že tam jedeme taky, takže ať vystoupí spolu s náma.

K pláži, podél níž se trh koná, dojíždíme chvíli po deváté. Je to tak akorát, abychom si mohli trhy v jednom směru projít skoro bez lidí a davy potkali až, když se budeme vracet. Takto brzký příjezd má však i jednu chybu, kterou často potkávám i na trzích u nás, trhovci ještě nejsou všichni vybalení. Tak hurá do víru nákupů 🙌.

Jsme zpocení jak vrata od chlíva, ale trh už máme za sebou. Byl to zase zážitek a to jsme nebyli na zeleninovém a ovocném trhu. Dá se tady sehnat snad všechno a za rozumné ceny. Škoda, že se nám tady nic nelíbilo. Jezdíme sem na trhy, i když se tento trh koná zítra i u nás ve městě, ale není na tak dobrém místě. Tady se totiž jde celou dobu podél pláže a i trhovcům se daří lépe vytvořit stín nad uličkou, ale v Lloretu se trh na druhém konci města než pláž a i sluníčko tam svítí z horšího úhlu, takže v uličce skoro nikde není stín. Čekáme tedy na autobus zpátky do Lloretu, zastávka je nacpaná, ale po příjezdu traktorového vláčku, jaký známe třeba z našich zoologických zahrad, se to přeci jen trochu vyprázdnilo. Podle jízdního řádu nemá cenu se při zpáteční cestě řídit, protože se tady pokaždé tvoří kolony a autobusy prostě načas nejezdí. Náš už ale přijíždí a my opět zabíráme naše oblíbené místo.

Cesta utekla hodně rychle asi i díky tomu, že řidič to bral trochu rychleji a my na všech retardérech nadskakovali jak auta na rallye. Vystoupili jsme opět na terminálu a jdeme po jedné z uliček, pojmenovali jsme si ji Příčná ulice (jsem fanda Harryho Pottera). Je tady totiž báječná restaurace s palačinkama a goframa, ze kterých jsme vždy nacpaní k prasknutí. Já si dávám gofru s nutelou a jahodama, mamka s nutelou a banánem a taťka v předtuše pozdějšího dojídání mamčiny porce si dává jenom palačinku s nutelou a jahodama. Nemyslete si, ale že to jsou naše porce, ale na gofře velikosti talíře je velká vrstva nutely, pak hrst jahod a nakonec zase vrstva nutely, no kalorická bomba.

To takhle vydatném obědě jsme byli schopni se pouze odkulit na pokoj, i když byla to ještě dlouhá cesta a teď si tady dáváme menší siestu. Abychom nebyli celé odpoledne jen na pokoji, tak se jdeme zchladit do Layly, mají tam něco na způsob kávové ledové tříště, kterou má rád taťka a já s mamkou si dáváme napůl zmrzlinový pohár jak jinak než s jahodama.

Po této lahodné svačince se už jdeme pomalu připravovat na večeři, cestou si všímáme, že se nějak zatahuje, no uvidíme jestli si jenom neskočíme pro pití. Večeře je zase jak včera lehce chudší než byla v sobotu, ale opět jsme se dobře najedli. Jen to bohužel nepůsobí moc hezky, když jsou tam vidět prázdné tácy, které nikdo nedoplní. Bohužel ale při večeři začala bouřka, která se nad námi točila snad až do desíti, takže jsme vyslali mamku, když na chvilku ustoupil déšť, aby doběhla pro pití a celý večer jsme hráli karty a četli si.

Den volna

Je neděle krátce před osmou ráno a my už jsme na snídani. Původně jsem doufala, že na ní půjdeme později, ale protože jsme včera šli spát relativně brzo a navíc jsme spali i během odpoledne, tak jsme byli všichni vzhůru už před sedmou. No jo no, plány jsou od slova planý ;). Když jsem byla pro džusy ke snídani, tak pomerančový byl spíše barvy ananasového a prý neměl žádnou chuť, takže zítra asi půjdu pro freshe. Ale zato tady jsou palačinky a čokoládky, mňam 😋.

Protože snídani jsme zvládli ještě před půl devátou a uvítací schůzka s delegátkou je až v deset na baru, tak si vyrážíme sednout k pláži. Našli jsme tam dokonce jednu lavičku lehce ve stínku, kam si mohl sednout taťka a my s mamkou byli na sluníčku, abychom začaly chytat barvu. Třičtvrtě hodinka na sluníčku utekla jako voda, takže se vracíme zpátky na pokoj, abychom si pobrali věci na chození po městě a pomalu se přesouváme k baru. Mamka jde pro jistotu k recepci, protože instrukce, kde se máme sejít, nebyly zcela jasné. A já s taťkou jdeme omrknout do knihy naší cestovky, jestli jsou trhy v Blanes zítra nebo ne.

Tak je skoro jedenáct a schůzku už máme za sebou, byla to klasická monatourovská uvítací schůzka se skleničkou sanrgie a nabídkou výletů, stejná jako každý rok. Na oběd je ještě brzo, takže se jdeme projít po uličkách, protože tam se zatím celkem drží stínek.

Už je skoro jedna odpoledne a my jsme  došli na oběd. Naším jasný výběrem byl oběd v Layle, kde krom toho úžasného jahodového dortu, o kterém jsem psala včera, dělají i výtečné těstoviny. Říkáme si, že bychom po obědě mohli jít na chvíli na pokoj a dát si siestu a pak si třeba zajít na zmrzlinu do nového českého obchůdku, kde dělají egg wafle a trdelníky se všemi možnými náplněmi.

Siesta je za námi, teda za mnou a mamkou, taťka zůstal na pokoji a my sedíme u pláže a vychutnáváme kopec dobře namražené zmrzliny od Čechů. Za tu cenu jsou ty kopečky opravdu hodně velké a navíc si tam člověk pokecá česky ;). No měly bychom se už skoro vrátit na pokoj, abychom se osprchovaly a pomalu se nachystaly na večeři. Taťka mezitím sledovat formuli a pospával, takže i jeho čeká sprcha. Už včera jsem odpoledne začala číst Počátek od Browna a nemůžu se od něj odtrhnout.

Večeř byla o něco chudší než byla včera, stále lehce studenější pokrmy, ale stále se tady člověk dobře nají. Vyrazili jsme po ní na naši obvyklou procházku k radnici uličkama a poté po pláži zpátky, cestou jsme v jednom z obchodů, kterým říkám instantní cukrovka nakoupili solené oříšky a trochu gumového, abychom měli ještě něco dalšího kromě pringlesek ke kartám. Večer bylo u bazénu vystoupení s plazi a potom diskotéka až skoro do půlnoci, aspoň budeme zítra ráno dýl spát.

První den

Je sobota ráno, máme odložené kufry u recepce a jdeme na snídani. Předchozí roky jsme si z domova vozili bábovku s margotkou, ale protože jsme si do sebe spíše cpali násilí, tak letos jdeme do některé z pekáren nebo kaváren na snídani. První sranda možná bude, kde budou mít otevřeno a kde si dokážeme nějak jednoduše objednat. Ano jsme ta tomto místě už po několikáté, ale stále ani jeden neumíme úplně dokonale španělsky nebo katalánsky.

Po chvilce chůze našimi zamilovanými uličkami, kde je ještě většina obchodů (nebo spíš skoro všechny) zavřená, jsme poblíž kostelíku, kde víme, že se nachází několik pekáren a kaváren. Líbí se nám kavárna přímo naproti kostelíku, kde si jednoduše vybereme jak z jejich menu, tak i z běžných věcí. Asi to šlo tak velmi lehce díky tomu, že jsme první zákazníci.

Po téhle vynikající snídani se vydáváme podél pláže směrem k Hrádku, který sice vypadá jako středověký hrad, ale byl vystavěn teprve v minulém století a je obýván jednou bohatou uměleckou rodinou. Doufáme totiž, že u Hrádku ještě najdeme trochu stínu buďto na betonovém okraji pláže nebo alespoň na lavičkách. Naše tušení bylo správné a tak si s mamkou sedáme na okraj pláže a taťku s kabelkou necháváme na lavičce, kde ten stín vydrží déle.

Chvíli si tady posedíme a už je skoro poledne, mezitím se už pláž docela zaplnila, protože o víkendu sem přijíždí také Katalánci z vnitrozemí. Vstáváme tedy a pomalu jdeme zpátky do uliček, abychom si do Layly zašli na oběd. Layla je další kavárnou nacházející se v uličkách, naproti níž stojí bistro, které k ní náleží. Tato kavárna je proslulá svými jahodovými dorty z místních jahod, právě díky těmto dortům a také barvě interiérů se jí mezi Čechy říká "červená cukrárna". Tam jsme si každý dali "kousek" jahodového dortu s vrstvou sýrovo-šlehačkové náplně (nevím přesně z čeho ji dělají, ale při objednávce tomu říkají quesonata).

Hlavní výhodou této kavárny je pro nás její blízkost našemu hotelu, ale hlavně to, že se už známe s obsluhou a již z dálky se zdravíme. Než si pořádně vychutnáme dorty, tak je najednou už po jedné hodině a my tedy vyrážíme zpátky na hotel, abychom si vyzvedli klíč od pokoje a konečně se ubytovali. Na recepci dostáváme kartu od pokoje a na kartičku na jídlo nám píší číslo pokoje 925. Super máme pokoj až v posledním patře 😊. Výhled na moře jsme si pro jistotu zaplatili už při koupi zájezdu. Vyrážíme k výtahům a když konečně do jednoho nastoupíme a dostaneme se tak do pokoje, pomalu se začneme vybalovat a střídat se v koupelně. Po dni stráveném v autobuse člověk sprchu opravdu potřebuje.

Už jsme všichni vysprchovaní, ale v autobuse jsme se moc nevyspali, takže do večeře odpočíváme na pokoji a chvílema pospáváme. Než se nadějeme je už skoro sedm večer a tak se oblíkáme a vyrážíme směr jídelna. Bohužel mě už během cesty stihli poštípat komáři, takže jediné boty, co si jsem schopná nazout jsou žabky a to jsem si na dovolenou koupila nové boty na podpatku 😒, no snad se mi ty nohy brzo zlepší. U jídelny jsme si jako každý rok museli chvilinku počkat než ji otevřeli, ale stálo to za to, jídlo bylo dobré, sice lehce studenější ale dobré. Po večeři jsme se vydali na naši pravidelnou večerní procházku do uliček, ale protože bylo zataženo, tak jsme si dosti zkrátili a vydali se hlavně do supermercada u Layly, kde jsme si koupili zásoby pití a taky Pringlesky, které z nějakého záhadného způsoby v Lloretu chutnají líp jak u nás a šli hrát na pokoj karty. Při otevření dveří na balkon nás přivítal hluk od bazénu, kde už se pomalu rozjíždělo minidisko. No jo večery na hotelu jsou vždy velmi rušné.

Konečně vyrážíme

Ano, čekání je u konce a tak tři týdny po bakalářských státnicích a týden po promoci jsme zabaleni a vyrážíme na zaslouženou dovolenou. Jo byl to velmi hektický poslední půlrok 😉. No teda nejprve musíme dojet k příbuzným, u kterých jednu noc přespíme a další den ráno už hurá pryč z republiky.

Máme tedy před sebou nějaké čtyři hodinky cesty autem k příbuzným, pak cca dvacet hodin u nich a od našeho letoviska nás bude dělit už "jen" nějakých 22 hodin v autobuse. Už se to opravdu hodně blíží. Snad jsme si nezapomněli nic zabalit, tak ještě poslední kontrola: pasy, peníze, oblečení, drogerka, foťák, zábava, kolíčky, boty ... jo máme všechno.

První část cesty k příbuzným utíká celkem rychle, protože ji za poslední měsíc máme docela dobře naježděnou, ani na ní není moc aut nebo omezení. Druhá část už začíná být v tomto směru zábavnější a tak nás čekají objížďky a jiné obvyklé komplikace na silnici, a taky hustší provoz. Posloucháme rádio a čekáme, jestli se před námi neobjevila nějaká nečekaná komplikace ve formě dopravní nehody, když najednou v Zelené vlně hlásí, že silnice, po níž jsme před chvilkou jeli je z důvodu vážné dopravní nehody zcela uzavřena a na objízdné trase se tvoří kolony. No potěš, měli jsme celkem štěstí, že jsme si přivstali. Jinak už cesta ubíhá hladce.

Za příbuznými jsme dojeli akorát na oběd, babička udělala řízky 😋. Při probírání promoce, na kterou nemohla přijet a jejích zážitků z lázní uteklo odpoledne velmi rychle a už se jdeme pomalu osprchovat a spát. Ráno máme totiž odjezd už v 8 a to se předtím musíme ještě dochystat.

Budík nastavený na šestou vypínáme půl hodiny předem. Rychle se všichni vystřídat v koupelně a u malého jídelního stolu. Mamka ještě nachystá svačiny, na které nám babička udělala holanďany. Hlavně nezapomenout pití v ledničce jako loni. Já si ještě nechávám zaplést vlasy, aby vypadaly u druhý den ráno aspoň trochu upraveně. Pobereme kufry a už se loučíme. Děda nás veze na nádraží, kde už čeká autobus jedoucí na italský ostrov Ischia a náš nadějně zelený Kulihrášek II. přijíždí chvíli po něm.

A kam že to vlastně jedeme? Naším letoviskem je město Lloret de Mar, nacházející se na pobřeží Costa Brava asi 60km severně od Gaudího krásné Barcelony.

Cesta je relativně poklidná, v Německu zatím nejsou žádné extrémní zácpy a tak na ranní zastávku, která se již koná na území Katalánska přijíždíme krátce po páté hodině. Jo celkem brzo ráno. Na hotel jsme se dostali naštěstí až kolem osmé, protože nás vysazovali až jako jedny z posledních, takže jsme tam už nepotkali nočního hlídače, ale recepční a mohli jsme rovnou provést check-in a odložit kufry.